neděle 17. listopadu 2013

Návštěva divadel Brněnských - Marta a Na Orlí

   Se změnou plánů od zcela venkovní scény k objektu s krytým jevištěm  a klasičtějším tvarem i zázemím přišla i potřeba prozkoumat trochu více klasická divadla místo starověkých amfiteátrů. Využila jsem Brněnské vstřícnosti a strávila víkend pobíháním, přeměřováním a focením místních scén, zázemí apod..

Studentská divadla Marta a Na Orlí

   Zejména absolventská představení mají možnost být hrána nejen v sálech ve škole, ale vyzkoušet si práci v prostoru reálného divadla. V Brně k těmto účelům slouží divadlo Marta pro činohru a nově postavené divadlo Na Orlí pro muzikály apod.. Pražskou obměnou těchto prostor je divadlo Disk. 
   Zatímco představení hraná ve škole vidí zpravidla jen vyučující, spolužáci a pár pozvaných přátel, do Marty či Na Orlí si může koupit lístek kdokoliv jako do kteréhokoliv jiného divadla. Měla by to být jakási výkladní skříň školy.


Marta

   Je zajímavá uvolněnou studentskou atmosférou, všude visí fotky z představení, vzkazy, zbylé aranže a kostýmy z představení, vtípky. Taková puberťácká obměna atmosféry prostoru v Huse. 
   V rámci noci divadel se zde odehrává otevřená divadelní zkouška. Student režie Juraj tu s pár herci na jevišti doslova čaruje. Z proudu návštěvníku, které ve foyer rovnou okostýmují  a pošlou za ním na jeviště průběžně dává dohromady improvizované představení o počtu pěti až asi patnácti účastníků. Z totálního chaosu a vyděšeného chumlu cizích lidí během pár vteřin dokáže vyrazit krásnou absurdní jevištní hříčku. 

















Na Orlí

   Atmosféra zde je úplně jiná. Nevím, zda za to může naleštěnost nové budovy, nebo zaměření na muzikál, ale celkový dojem je neupřímná kašírka. Všechen povrch je tu za každou cenu lesklý - a tou nejčastější cenou je totální upatlanost všech ploch, na které se podíváte. Není v moci žádné uklízečky udržet to katalogově nablýskané, jakmile se tu začne pohybovat byť jediný člověk.
      Vše je řízeno samotnou inteligentní buduvou. Bohužel často až chorobně. Dveře na záchod si neotevřete normální klikou, musíte stisknout tlačítko uvádějící v chod motorek, jež dveřmi pohne místo vás. Sedě na míse jsem přemýšlela, kolik návštěv záchodků asi záložní generátor utáhne, než mě tu jako návštěvníka v momentě výpadku proudu uzavře navždy.
   Na noci divadel nás nejprve uvítají zavřené dveře- kdosi spletl na plakátě čas prohlídek, o tři hodiny později pak nevrlá paní, která sděluje, že to dnes již říká po šesté a tak to nejspíš bude stát za prd, neb co byste taky čekali. Zřejmě chce domů, divadlem nás žene jak nadmutou kozu - na fotky, dotazy či měření laserem není čas ani omylem, posloužila jsem si tedy propagačním materiálem divadla.
   Ve foyer sice visí fotky herců - studentů, ale to je asi jediná památka po nich. Zbytek je neosobní přetechnizovaný prostor bez špetky divadelní poetiky. I to piano u vchodu do sálu hraje samo. V moři tlačítek, reflektorů a kouzelných krabiček na efekty nějak zmizeli samotní herci..







Žádné komentáře:

Okomentovat